Posted on: 8. 11. 2021 Posted by: Way to Harmony Comments: 0

Proč se v dnešní době věnujeme bojovému umění, ve kterém „to můžeme někam dotáhnout“ až po několika letech usilovného tréninku? Dnes přeci můžeme mít všechno hned, téměř instantně na dosah, vše se zrychluje a taková cesta na první pohled dnešnímu člověku nemusí dávat smysl. Můžeme si přece zaplatit za vlastní dokonalost a hned vzápětí se s ní chlubit ostatním. Hledáme zkratky namísto pochopení hlubších významů.

Jenže instantní dokonalost bez úsilí pomine stejně rychle, jako odkvetou a opadají sakury. Cesta pochopení umožňuje naší duši rozvíjet se, růst, posilovat se. Rozvíjet se lze naprosto v čemkoliv, nemusí jít nutně o bojová umění (budó), ale prakticky o jakoukoliv činnost. Vůbec celá naše životní pouť je takovým výstupem na jednu vysokou horu života. A zároveň je jen na nás, jakou podobu naší stezky si zvolíme – zda pohodlnou či složitější. Ve výsledku jde pouze o to, na které z těch cest se cítíme šťastně, obohaceně a jsme s ní v souladu. Potom jsme totiž v souladu sami se sebou.

Na horu Fuji vede mnoho cest, ale vrchol je jen jeden – láska.

Morihei Ueshiba, zakladatel aikidó


V bojových uměních je to jako s výstupem na horu – na vrchol lze dojít různými cestami. Vrchol tvoří hodnota, které lze pomocí budó dosáhnout a která je pro různá bojová umění shodná. Jak byste ji pojmenovali? Na tento vrchol je možné dojít mnoha různými cestami, tedy různými druhy bojového umění, ať už je to Aikidó, Karate, Judó… Všechny se od sebe více či méně liší, ale vždy lze najít něco, co mají společného – a tím je ta hora, po které šplhají. 

I v rámci jednoho bojového umění lze šplhat na vrchol různými způsoby.

Někdo svou cestu může absolvovat velmi rychle a přímo, jiný musí ke stejnému cíli projít mnoha zákrutami nebo překonávat překážky a cesta mu tak trvá déle. Ideálně bychom si přáli, abychom už na tom vrcholu byli, aby nás tam někdo co nejrychleji dopravil nebo vystřelil 🙂 Kdo bude mít víc zkušeností a zážitků – ten, kdo se nechá na vrchol vystřelit napřímo, nebo ten, kdo si projde horu pomalu a s mnoha zákrutami nebo i slepými uličkami?

V aikidó existuje mnoho různých přístupů ke cvičení. Často se setkáváme s otázkou, který z nich je lepší nebo ten správný. Odpověď nám může dát následující úryvek z knihy Mitsugi Saotomeho:

Spousta lidí každý rok stoupá na horu Fuji, ale ne každý si zvolí stejnou cestu. Na Fuji lze stoupat z více stran a každý z těch lidí na ni šplhá z jiného důvodu, s rozdílnými schopnostmi. Nelze se dohadovat o tom, která z těch cest je správná, protože vrchol je vrchol a všechny cesty tedy vedou ke stejné konečné realitě.

Mitsugi Saotome, Aikido and the Harmony of Nature


Tato metafora nám poskytuje inspirativní a poučný obraz, ale Sensei Saotome zároveň varuje před potenciálně nebezpečnými mentálními nástrahami, které představuje (zejména) pro učitele. Přečíst si o tom můžete v překladu článku Uvíznutí na hoře.

Reflexe vlastní cesty

Jak vypadá vaše hora? A jak se vám po ní šplhá? 🙂 Pokud chcete, můžete si udělat takovou malou meditaci.

Zavřete si na chvilku oči, vnímejte jen svůj nádech a výdech. Povolte své tělo a pak si před svým vnitřním zrakem nechejte vystoupit horu, která bude představovat vaši cestu v aikidó, jiném umění nebo celoživotní cestu. Jen ji chvíli pozorujte a dovolte jí být takovou, jaká právě je. Jak vypadá? Líbí se vám? Jaká je tam atmosféra ve vzduchu?
Až si ji dostatečně prohlédnete, uvědomte si, kde se na ní právě nacházíte. Jste ještě úplně dole, nebo už někde na cestě? Kde jste byli, když jste začínali a kde jste nyní? Co všechno už jste ušli a zdolali? Kráčíte s radostí, baví vás to, i když to je někdy náročné? Nebo pro vás to škrábání nahoru je dřina a vlastně ani nevíte, proč to děláte? Oceňte veškeré úsilí, které jste už vynaložili, abyste se dostali do tohoto místa. S láskou a s vděčností přijměte vše, co vám to přineslo.
Potom se podívejte, kolik vás toho na cestě k pomyslnému vrcholu ještě čeká, co pro vás ten vrchol znamená? Kam až chcete dojít?
Jakmile to budete vědět, poodstupte pohledem od té hory a za vše jí poděkujte. Otočte se a pojďte zpátky.
Opět zavnímejte svůj nádech a výdech, své tělo, můžete s ním zahýbat a znovu otevřít oči.

Reflexi si můžete dělat pravidelně, třeba po semináři aikidó nebo po několika letech. Ta cesta je nekonečná 🙂


Terka
Fotografie: Richard Wasserbauer (Hora Fuji, Japonsko)

Leave a Comment